Člověk 21. století velmi obtížně správně porozumí kterémukoli starověkému spisovateli, neboť si zřídka kdy plně uvědomuje rozdíly současného života a období, ve kterém dílo vzniklo. Pro dnešní lidi, s výjimkou aktivních politiků, je politický život proti např. pátému a čtvrtému století př. Kr. velmi klidný a chabý. Použijeme-li platónskou filosofickou terminologii, můžeme říci, že současný politický život je spíše stínohra. Jestliže se odvážíme pokusit se pochopit rozdíly mezi současností a Platónovou dobou, nezbývá, než začít putovat napříč staletími, pozorovat zrody a zániky jednotlivých evropských států, vzepjetí a letargii národů při řešení věcí obecných, osudy silných, odhodlaných a činorodých jedinců.  Po této exkursi dojdeme k názoru, že problémy politické jsou v různých dobách stejné, různá jsou však jejich řešení.

K soustavnému hledání nového státu přivedla Platóna zřejmě především bolest. Obyčejná lidská bolest nad odsouzením a ztrátou milovaného učitele Sokrata. Ve výčtu příčin můžeme dále uvést fakt, že Platón měl k politickému životu velmi blízko svým původem, schopnostmi a vychováním. Když aténská demokracie roku 404. př. Kr. byla vojensky pokořena Spartou, přijala od vítěze nový ústavní řád ve prospěch oligarchické vlády třiceti. Platónovi byl program nové vlády blízký, přátelství a příbuzenské vztahy s některými jejími členy oslovovaly ke společné práci. Ale v té době byl již Platón žákem Sokratovým, a když se vláda stala ve skutečnosti hrůzovládou, Platón se od ní logicky odvrací.

S obnovením demokracie se Platónovi vrací naděje na aktivní účast v politice. Platón však poměrně brzy zjišťuje, že spravedlnost není fundamentem státních norem: Sokratovo odsouzení zapříčinilo, že se Platón stává doslova vyhnancem, možná i zčásti dobrovolným, ve své obci.

Zajímavé je zastavit se u pojmu spravedlnost ve vztahu k Platónovu dílu a k Platónovu nazírání na rovnost lidí. Brzy zjistíme, že Platón neuznává rovnosti lidí a právě naopak zakládá své státní zřízení na nerovnosti jednotlivých tříd, dokonce lze mluvit o vrstvě privilegovaných a naopak o vrstvě výrobní, stojící na dně politického spektra. S určitou nadsázkou lze říci, že Platón se této vrstvy ve svém díle štítí, věnuje jí celkem málo pozornosti a kde o ní mluví, činí tak nejčastěji proto, aby se od ní co nejvýrazněji odrážela důležitost třídy správců a bojovníků. Je však také zapotřebí zdůraznit, že Platón neurčuje příslušnost ke třídě rodem, majetkem, fyzickou silou, či podobnými vlastnostmi a znaky. Určující je osobní zdatnost. Záleží tedy na každém jedinci, jak vysoko se propracuje nebo jak hluboko ve společnosti propadne. Je to spravedlivé? Jsme si v dnešní době, která si potrpí na lidská práva, opravdu všichni rovni? Takové úvahy, domnívám se, stírají časový rozdíl mezi dobou Platónovou a současností.